Український журнал - 4/2010

Má rezoluce k situaci v Evropském parlamentu

Vzhledem k tomu, že rezoluce Evropského parlamentu RC-B7-0116/2010 je s výjimkou jednoho bodu snůškou demagogických frází (pro tento orgán typickou) ze nichž se mi dělá tak nanic, že asi pozvracím klávesnici,

-                     taktéž vzhledem k tomu, že uvedeným bodem vyjadřuje Evropský parlament upřímné politování nad vyznamenáním Stepana Bandery titulem Hrdina Ukrajiny, jakož i naději, že toto rozhodnutí nový prezident Ukrajiny v osobě Janukovyče, Azarova, Tabačnyka a jiných zlodějů–recidivistů a ukrajinofobů oddaných „evropským hodnotám” přehodnotí,

-                     nehledě k tomu, že už při pouhém zaslechnutí slovního spojení „evropské hodnoty“ nejspíš opět pozvracím klávesnici, neboť jsem je v posledních letech slýchal především v situacích, kdy „velké“ státy při vzájemných rozhovorech o ropě a plynu navrhovaly státům malým ohřívat se právě uvedenými hodnotami,

-                     s přihlédnutím k tomu, že ačkoli jsem v centru Varšavy bezpočtukrát zhlédl památník Romana Dmowského, ideologa polského nacionalismu dosti vzdáleného „evropským hodnotám“, který nadskakoval (Dmowski, ne památník) při pouhém pomyšlení na nezávislost Ukrajiny, ani jednou jsem nenavrhl europoslancům Leně Kolarské-Bobińské a Pawlu Zalewskému aby jej (památník, ne Dmowského) demontovali, neb jsem názoru, že jak liberární kritika myšlenek tohoto aktivisty, tak i tance polských neofašistů pod jeho památníkem jsou výhradně vnitřními záležitostmi Polska,

-                     vědom si toho, že ani přední architekt meziválečného nezávislého Polska Józef Pilsudski při přepadech bank, přípravě teroristických útoků a realizaci vojenského převratu v zemi si také nelámal hlavu s „evropskými hodnotami“ (protože takové politické metody byly tenkrát v módě od Lisabonu až po Sachalin),

-                     bera v úvahu, že v předvečer a po celou dobu druhé světové války demokratické Polsko ani sovětské Rusko ani nacistické Německo z nepochopitelných příčin nechtěly připustit sjednocení ukrajinských zemí a vznik nezávislé Ukrajiny, čímž vyprovokovaly Stepana Banderu, jakož i zbytek ukrajinských nacionalistů, přijmout bohatou zkušenost evropského terorismu za svou,

-                     přihlížeje k tomu, že spolupráce Stepana Bandery s nacisty nebyla v žádném případě tak těsná jako spolupráce Stalina s Hitlerem, což ovšem poslance Evropského parlamentu z neznámého důvodu nenutí pociťovat hlubokou lítost nad novou vlnou uctívání Stalina v Rusku a nebrání lídrům evropských zemí, aby své hodnoty nacpali do plynovodu a 9. května se s Putinem a Medveděvem objímali na pozadí portrétů „vůdce národů”, který vyvraždil miliony Ukrajinců,

-                     dále přihlížeje k tomu, že sedm z patnácti vysokých nacistických pohlavárů, kteří byli během konference ve Wannsee bezprostředně zapojeni do „konečného řešení židovské otázky“, uniklo potrestání a čtyři z nich se po válce legálně zabývali podnikáním, právnickou praxí, společenskou a kulturní činností, zatímco Stepan Bandera strávil léta 1934–1939 v polském vězení, léta 1941–1944 zas v německém koncentračním táboře Sachsenhausen (kde mj. pobýval i velitel AK Stefan „Grot“ Rowecki) a v roce 1959 byl zavražděn agentem KGB SSSR,

-                     poukazuje krom toho na skvělou hru Bertolda Brechta Matka kuráž a její děti, v níž je na příkladu osudu syna markytánky Eilifa přesvědčivě ukázáno, že hodnotit činy uskutečněné v době války měřítky platnými v době míru (nebo opačně) je, mírně řečeno, blbost, a – natvrdo řečeno – rozšířená evropská praxe dvojího metru,

-                     jsa si vědom toho, že některé činy členů Organizace ukrajinských nacionalistů a vojáků Ukrajinské povstalecké armády skutečně mohou a musejí být kvalifikovány jako zločiny, z dnešního pohledu nepřijatelné (stejně jako je pro budování dnešní demokratické Ukrajiny nepřijatelná ideologie Stepana Bandery), avšak současně i toho, že bez tehdejšího boje těchto lidí by Ukrajina dnes nebyla samostatnou zemí,

-                     maje na zřeteli, že výše uvedené problémy jsou příliš složité a nemohou být vyřešeny rychle ani jednoznačně, ale přesto je nutno je řešit – šířením pravdivých informací a permanentní vnitroukrajinskou diskusí, nikoli šířením kremelských lží a pokryteckých „evropských“ frází,

-                     maje na zřeteli pochybné rozumové schopnosti dvou posledních ukrajinských prezidentů, z nichž první si vybral tu nejméně vhodnou dobu, aby vyznamenal Banderu všeobecně dávno zdiskreditovaným kusem plechu, a druhý si zas vybral neméně špatnou dobu, aby mu tentýž plech odebral,

-                     bera v úvahu vše uvedené,  – a taktéž urážlivé vtipkováni na účet našich „evropských snah“ (sbohem, má klávesnice!) za zjevného souhlasu Západu s tím, aby se Ukrajina navrátila do ruské sféry vlivu

– já, občan Ukrajiny Oleksandr Bojčenko, čistě za svou osobu, zato jednomyslně navrhuji předsedovi Evropského parlamentu vytisknout rezoluci č. RC-B7-0116/2010 v dostatečném množství na co nejměkčím papíře, aby měla aspoň nějaký význam.To je asi vše.